Vycvič si své dítě

Fífa seděl na pestrobarevném psychomotorickém padáku, kolem sebe plastové míčky v barvě duhy a vyjeveně sledoval cvičitelku, jak nad jeho hlavou fouká bubliny z bublifuku. V pozadí k tomu hraje mix inspirativní klasické hudby – teď je to klavír a housle. Já sedím o kousek dál na koberci a podobně nechápavě pozoruju své okolí. Jak jsme se tady vůbec ocitli?

Na počátku byla myšlenka, že si vyzkoušíme nějaké cvičení pro děti. Po úspěchu cvičení s dětmi na těle jsem si řekla, že by mohlo být dobré vzít Fífu někam, kde protáhne i on ve společnosti podobně starých dětí. To jsem ovšem ještě netušila, co nás čeká za zkušenost.

Útulná místnost byla nacpaná nejrůznějšími cvičebními pomůckami – balanční míče, švihadla, obruče, žíněnky, plastové míčky, tunely na prolézání. Mezi tím bylo rozeseto pár dětí s rodiči, kteří své ratolesti více či méně důrazně pobízeli, aby si vyzkoušely prolézt tunel, hodit míček nebo si sednout na padák. Nejen že většinu dětí to vůbec nezajímalo – chtěly si prostě jen tak lézt kolem, možná si ožužlat míček – působilo to na mě dojmem, že je těch podnětů až přespříliš. Některé děti by zjevně docela rády zůstaly sedět v koutě a jen tu záplavu vstřebávaly.

Zajímavé ovšem byly reakce jejich rodičů. Když dítě nejevilo touhu se společných aktivit účastnit, rodič znervózněl, začal své dítě pobízet důrazněji, případně vytáhl jednu z rodičovských zbraní typu „to jsme sem vůbec nemuseli chodit, když se ani nechceš sklouznout“, „hele, jak se holčička hezky houpe, a ty bys byl takovej zbabělec, že to ani nezkusíš?“ či „to asi nepůjdeme potom do cukrárny, když si nechceš házet“. Ne že bych nechápala ten strach lišit se a nechat své dítě, aby se lišilo. Sama si řeším podobné strachy na hodinách jógy, když se objeví potřeba přizpůsobit si pozici, a já pak dělám něco jiného než všichni ostatní. Ovšem bylo mi z toho smutno.

Potom mě napadla ještě jedna věc. Na hřištích běžně vídám starostlivé maminky a tatínky, kteří své děti neustále svolávají a připomínají jim, aby nespadly, neumazaly se, do nikoho nestrkaly, nelezly samy na skluzavku, nechodily ze schůdků bez pomoci. Ty samé maminky pak pravděpodobně chodí na podobná cvičení s dětičkami, a tam je pobízí, aby se sklouzly, podaly někomu míček, zatleskaly a zazpívaly písničku.

Připadá mi to, že ze strachu nenecháme své děti, aby si vyzkoušely to, co opravdu chtějí a potřebují si zkusit. Třeba tu bolest, když spadnou. Ten pocit, když se jim holínka zasekne v blátě. Ten emoční zmatek, když kvůli jejich postrčení někdo pláče. Místo toho jim vytvoříme umělé prostředí, které nám připadá bezpečné, a tam po nich chceme, aby byly dětmi a opakovaly pokyny někoho cizího.

Z té naší první hodiny cvičení s dětmi, když bylo Fífovi půl roku, jsem si odnesla slušné trauma. Naštěstí mi dnes kamarádka ukázala, že cvičení s dětmi může vypadat i jinak. Krátká rozcvička, pak si postavíme z cvičebních laviček a molitanových bloků hřiště, a děti si můžou lézt kde a jak se jim zachce. Na závěr rodiče děti povozí na padáku a jde se domů. Nic umělého a všechno je dobrovolné. Také fotky u článku jsou z dnešního povedeného cvičení.

Ačkoli jsem se ještě nedostala přes svou averzi k dětským říkankám typu „kutálí se brambora“ (já vám nevím, jakmile to začnou říkat dva dospělí zároveň a předvádí, co ta brambora všechno dělá, můžu se studem propadnout. Možná mám nějaký psychologický problém :), kdo ví, třeba se pro to časem nadchnu i já.

Na závěr bych chtěla říct jedno. Než obrážet troje cvičení, dvoje tanečky a jedno plavání týdně, pojďme se raději potkat na hřišti nebo v lese. Slibuju, že když vaše dítě do Fífy strčí, nebudu se na vás mračit.

A jak to máte vy? Chodíte na dětská cvičení rádi? Zpíváte písničky s nepředstíraným nadšením? :) 

Těším se na příště,
Vaše Felklice