Nikdy si nedávám novoroční předsevzetí

Znáte to, nový rok za dveřmi a je to všude jak mor. Začnu cvičit, přestanu kouřit, začnu se víc věnovat sobě, přestanu se podceňovat, začnu chodit do kurzu pro švadleny, přestanu chodit do hospody… Každý už to asi zažil. Jsem proti slovu předsevzetí docela zaujatá. Víte proč? Pokaždé, když jsem si nějaké takové vytyčila, spustil se neměnný proces.

Planoucí nadšení

Nejhezčí fáze, probíhající velmi příhodně už před začátkem jakékoli činnosti. Někdy mi vydrželo i přes prvních pár dní, kdy už jsem v rámci svého předsevzetí jednala.

     

     Propad

Nadšení přestalo být pohonem a objevují se „objektivní okolnosti“, kvůli kterým je „nemožné“ pokračovat v předsevzetí. Někdy ani ty uvozovky nemusí být na místě, stane se zkrátka, že jsme špatně odhadli své možnosti. Je docela možné, že když jsem nikdy předtím neběhala a najednou se snažím uběhnout pět kilometrů denně, tělo si prostě řekne dost.

     

     Pochyby

Najednou mám ze všeho strach, jako bych si koupila psa a pak si uvědomila, že žiju v panelákovém bytě a dělám dvanáctihodinové směny, a to většinou v noci. U mě se objevil strach ze závazku. To, co obvykle mívají svobodní muži jistého věku, kteří mají pocit, že si v životě musí ještě něco užít, než se ožení. Předsevzetí se najednou jeví jako vězení, do kterého jsem se sama zavřela, a které nechci otevřít, i když klíč držím v natažené ruce.

Prozření

Dříve či později mi dojde, že můj původní záměr nefunguje, a že je třeba jej buď upravit, nebo se ho vzdát. Přiznat si, že jsem nedokázala dostát svému předsevzetí, byl pro mě pokaždé dost bolestný proces, takže trvalo dlouho, než jsem se sama sobě zase dokázala podívat do očí bez výčitek.

Hlavní problém předsevzetí je podle mě v jejich pevné strnulosti. U mě byl každý pokus o zavedení nového zvyku provázen nastolením Řádu, což znamenalo plán, jak často a jak dlouho budu tu zvolenou činnost provádět, kde, případně co k tomu budu potřebovat. Ono už to slovo předsevzetí mi hovoří o předjímání, předpovídání sama sebe, svého chování a jednání v budoucnosti. Jak můžu během jedné či dvou hodin, možná ještě lehce ovíněná ze silvestrovských oslav vědět, jakým směrem se můj život bude ubírat? Co když se mám v průběhu nového roku stát slavnou someliérkou a já si zrovna dala předsevzetí, že přestanu pít a tvrdošíjně se ho držím? To jsou ty chvíle, kdy si podle mě Bůh klepe na čelo.

No a jak se tedy změnit? Jak to udělat, když ta změna je pro mě potřebná? Můžu vám jen sdělit svou zkušenost s jógou. Po narození Fífy jsem začala jógovat a nebylo v tom nic promyšleného, jen touha na chvíli vypadnout z domu. Pak se kurz, kam jsem chodila, rozpadl, a já se přistihla při tom, jak za něj hledám náhradu. Za dva roky jsem vyzkoušela několik lektorů a stylů jógy, pozvolna jsem se od dvou pozdravů slunce propracovala k hodině domácí praxe denně a zjistila jsem, že mě to stále baví.

Pak jsem otěhotněla a navzdory svým pokusům o uzpůsobení cvičení mi tělo dalo jasně najevo, že tohle si teď nepřeje. Myslela jsem, že pro mě jóga skončila. Myslela jsem si, že vytrvalost mezi moje přednosti nepatří, a že pokud nebudu denně na podložce, zlenivím a po porodu se už k józe nevrátím.

Nemůžu předjímat, co se stane po porodu, ale jóga v mém srdci stále zůstává. I když praxe zatím není valná, dál si o józe čtu a věnuju se těm jejím částem, které jsem pro cvičení zanedbávala, jako je jógová filozofie, meditace a dechová cvičení.

Můj závěr zní: nalezení nové činnosti, které se z nějakého důvodu chcete věnovat, si nemůžete naplánovat ani vynutit vytvořením sebelepšího plánu. Ona k vám přijde sama, když budete otevření a pozorně naslouchat. A tak jediné předsevzetí, které si s vámi do nového roku ráda dám, zní: Budu stále víc spojena sama se sebou.

A jak to máte s předsevzetími vy? Jsou letos v plánu nějaká obzvlášť odvážná? :) 

Těším se na příště,

Vaše Felklice