Tento příběh je možná pravdivý, možná trochu přibarvený, to se nedozvíme. Jediné, o čem můžeme s jistotou tvrdit, že je skutečné, je bolest.
Jeli jsme si s Fífou na koloběžce na cvičení s miminky v šátku. Těšila jsem se na první skutečné cvičení po porodu, a tak jsem skoro nevnímala tichý hlásek, který mi vzadu v hlavě citoval některé znepokojivé komentáře žen, jež se cvičení zúčastnily minulý týden.
No bože, říkala jsem si, co se mi tak může stát na hodině, která má v rezervačním systému název MAMI A MIMI? Přežila jsem Honzu Lišku, Romanu Chvátalovou, baletní mistryni, lektorku pole dance a v neposlední řadě strašlivou paní Hanku, která mě na vejšce učila step aerobic. Viděla jsem vše. Mami a mimi zvládnu taky.
Na hodině nám usmívající se instruktorka chválila pronikavou genialitu a krásu našich dětí, čímž si okamžitě získala mé sympatie.
„Dneska si zahrajeme na baletky,“ sdělila nám a přinesla tyče, ke kterým jsme se postavily po dvou. S Fífou v šátku na břiše jsem zaujala ladnou pózu baletky lehce se opírající o tyč a v zrcadle jsem si nenápadně zkontrolovala, zda vypadám tak elegantně, jak se cítím. Instruktorka zapnula repráky, zaznělo hlasité dunění a my se pustily do výponů.
Výpon, á na zem, paty k sobě, špičky od sebe, rukou jsem opisovala ladné půlkroužky a všechno bylo báječné. Tohle jsem potřebovala, ten pocit elegance a sounáležitosti s ostatními. Přešly jsme do výpadů a úklonů, ani jsem netušila, že je tolik věcí, co se dá u tyče dělat, a pořád jsme jely v tempu muziky, která hrála tak sto duc-duc za minutu.
Mělo mi to být podezřelé už kvůli té hudbě. Která baletka si tohle pustí? Tyč začínala klouzat, protože se mi strašně potila ruka a celá tyč tak jezdila ze strany na stranu. Moje sousedka měla dojem, že je to chyba tyče, a tak požádala trenérku o jinou. Tím jsme získaly celých patnáct vteřin na vydechnutí.
Fífu přestalo bavit, že se mu hlava rytmicky odklání od mého hrudníku, pak se přikloní, přilepí se, s hlasitým mlasknutím se odlepí a tak dále, a začínal pobrekávat.
Dostal prso a rázem se jeho zájem o cvičení obnovil, což dával najevo pronikavým pokřikem v pauzách mezi kojením. Jestli mně chtěl vyjádřit účast nebo si stěžoval, že se nehýbám dost rychle, to nevím.
Vůbec jsem ztrácela pojem o tom, co se děje. Jediné, na co jsem dokázala soustředit pozornost, bylo sílící pálení ve stehnech, lýtkách a nějakých těch maličkých svalech okolo kotníků. To přece není možné, že tu takhle křepčíme teprve deset minut – dvacet minut – půl hodiny?
Při pohledu do zrcadla to vypadalo groteskně – skupina žen s rudými obličeji a schvácenými výrazy kojící své děti a dělající na první pohled naprosto neškodné pohyby. „Představte si, že máte mezi půlkami šek na milion dolarů,“ zatrylkovala trenérka. Houfec cvičenek ze sebe vyrazil jen zmučené zasténání.
Co je to v nás za tendenci, že i když jsme na pokraji vyčerpání, snažíme se zachovat dekorum a děláme pořád dál ty prokleté výpony? Jen díky nějaké kolektivní hrdosti jsem nepadla na zem a nepolila se vodou z lahve jako poutník uprostřed Sahary.
„Co dělá šek?“ zvolala jásavě lektorka. Leží zmuchlaný na zemi společně s mou sebeúctou, kondicí a předsevzetími, pomyslela jsem si chmurně.
Šedesát minut se dovleklo ke svému konci a po vypnutí hudby by následné dýchavičné zvuky udělaly čest jakémukoli plicnímu sanatoriu.
„Ještě si uděláme fotečku, jak vám to u těch tyčí sluší. Udělejte nějakou pózu,“ zacvrlikala lektorka a mně se chtělo sebou fláknout na zem a už nikdy nevstat. Bylo mi jasné, že mi každou chvíli upadnou nohy v kyčlích a já se budu muset domů doplazit. Pak jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem přijela na koloběžce.
Domů jsem se nakonec dostala po svých a všechno dobře dopadlo. Poté co jsem do vany hodila sebe, Fífu i šátek mě vyplavené endorfiny dokonce přinutily si rezervovat další lekci. Tak jen doufám, že si to zase tak hezky užijeme :)
Těším se na příště,
Vaše Felklice
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaše komentáře. Jsou pro mě velkou motivací psát dál :)