Jaké to je bydlet v Mostě

Když jsem před časem psala úžasně zenově vyklidněný článek o tom, jak jsem smířená se změnami, které moje těhotenství přináší, netušila jsem vlastně nic. Nevěděla jsem, jak moc velká změna bude přestěhovat se ze středočeského Berouna do severočeského Mostu, který je momentálně ve středu dění díky kultovnímu seriálu (ne, neviděla jsem ho. Ne, zatím se na to nechystám. No jasně, dycky Most, to víš, že jo.)

Kvůli tomu seriálu si i lidé, kteří tady v životě nebyli, myslí, že jsou na Most něco jako experti. Ze začátku mě strašily ty lehce vyděšené pohledy, když jsem někomu řekla, kam se stěhuju. Jako bych oznamovala, že budu bydlet na skládce, v jejíž blízkosti je márnice. Ty pohledy a soustrastné poznámky přesně nasedaly na můj strach z bydlení v novém městě, ještě ke všemu v paneláku, s hlučnými sousedy a znečištěným vnitroblokem.

První týden, kdy jsem byla v bytě sama a uvažovala, jestli se naši sousedé vraždí nebo po sobě házejí židle, byl nejhorší. Měla jsem pocit, že tu nikdy nebudu moct být šťastná, že mám strach z cizího města a cizích lidí, že nechci, aby moje děti vyrůstaly v prostředí, které by určitě mohlo být čistší. Pohled z okna do vnitrobloku, kde si malí cikánci hráli na hromadě starého zdiva a odpadků taky nebyl zrovna povzbuzující. Permanentně jsem měla pocit jako těsně před nervovým zhroucením.

Pak jsem odjela na krátko do Berouna a doufala jsem, že si tam spravím nervy. Místo toho jsem si začala všímat určitých věcí. Partička bílých pochybných existencí před hospodou. Rozházené odpadky těsně vedle koše. Běloch, co řve na celé náměstí, že je jeho holka kurva. Shluk mladých, co by určitě měli být ve škole a místo toho se poflakují po centru.

Všechny ty věci, které mě zneklidňovaly v Mostě, byly v Berouně taky. Je mi srdečně jedno, jestli na mě před hospodou pokřikují běloši nebo Romové, pokaždé to je stejně nepříjemné. Beroun má asi o dvě třetiny menší rozlohu než Most, takže se dá očekávat, že bude mít takových nepěkných míst a nepříjemných obyvatel méně. Není to tím, že by byl Beroun o tolik lepší.

Pak jsem se vrátila do Mostu a začala jsem si všímat jiných věcí. Pečlivě udržované květinové záhony všude, kam se podíváš, navzdory tomu, že do nich někdo stále hází nedopalky. Technické služby uklízející sice poněkud unaveně, ale trpělivě centrum města, okolí kontejnerů a vnitrobloky, kde se občas nashromáždí odpadu na celou černou skládku. Rozlehlý park pár minut od centra, kde si připadáte spíš jako v lese než ve městě, které má 66 tisíc obyvatel.

Ve zkratce, rozhodla jsem se vidět a oceňovat tu snahu městské správy a dalších lidí, kteří si navzdory opakovaným zklamáním jedou to svoje a jsou rozhodnuti Most nenechat padnout na dno. Vlastně mi připadá tím obdivuhodnější, že i přes nepříznivé okolnosti, lhostejnost nebo vyložené vandalství jsou tady lidé stále připraveni to nevzdat a vytrvale dělat z Mostu lepší místo ke společnému žití.

Díky těmto lidem jsem se rozhodla dát Mostu opravdovou šanci. I když to není zelené okouzlující místo, které si hned zamilujete. I když má zdi paneláků ušmudlané a boky ohlodané těžbou uhlí. I když si při pohledu na početné komíny a chladící věže říkáte, kam až jsou lidé pro své pohodlí ochotni zajít. Je to město, které přežilo svou vlastní zkázu a šanci si zaslouží.

P.S. Prosím vás, skloňuje se to v Mostě, ne v Mostu. Držte úhel, lidi!

Těším se na příště,

Vaše Felklice