3 fakta o dovolené na Korfu

Díky naší poslední dovolené jsem poznala krásný zelený ostrov Korfu. Už od teenagerských let jsem ho toužila navštívit, protože mě uchvátilo jeho líčení v knize Geralda Durrela. Dneska ale nechci psát o čistém moři, zelených olivových hájích a majestátních horách. Chci popsat naše zkušenosti se záležitostmi typickými pro tenhle ráj na zemi, jako ho popisují cestovní agentury.

Na jídlo budete čekat, ale vaše dítě budou všichni milovat

I když jsem zvyklá, že náš roztomilý syn vzbuzuje obdiv, kam přijde, na Korfu byl přijat div ne jako celebrita. Místní jej prostě milovali. Stačilo projít kolem nějakého obchodu nebo se dát do řeči s obsluhou v kavárně, a už si s Fífou povídali a hladili jej po hlavě. Naprosto každý byl připraven mu věnovat minimálně úsměv, a když Fíla na hřišti spadl z houpačky, byla u nás kolemjdoucí paní s vlhčenými ubrousky dřív, než jsem já stačila otevřít kabelku.

V restauraci, kde jsme snídali a večeřeli, jsme museli ostatní hosty štvát, protože Fífa běhal kolem stolů, hlasitě vykřikoval a choval se prostě jako dítě svého věku. Nikdy jsem ale nezaznamenala jediný navztekaný pohled nebo ztuhlý úsměv od personálu. Dokonce se Fíla natolik spřátelil s hlavním číšníkem, že spolu hráli fotbal se zmačkaným papírovým ubrusem, a my s mužem jsme se mohli pro změnu najíst v klidu. Takovou oddanost a lásku k dětem si neumím u nás v Čechách představit.

Řekové jsou obecně známí svým uvolněným postojem k životu. Dost se to projevuje v kvalitě služeb, zvlášť ve všech těch útulných restauracích kolem pláže. Nemít dvouletého prcka, který mi pantomimicky oznamuje, že má hlad asi každých patnáct vteřin, byla bych schopná si ty přírodní scenerie vychutnat víc. Takhle jsem byla v pokušení večeřet raději v sámošce.

Odhoď obal do oliv

Připadá mi, že ten leckdy záviděníhodný postoj „všechno může počkat, a co může počkat, se nějak vyřeší samo“ je mince o dvou stranách. Kromě toho, že pláže a nejbližší okolí obchůdků jsou uklizené, o několik metrů dál se hromadí odpadky. Korfu má s odpadem dlouhodobý problém jako spousta jiných ostrovních turistických destinací, ale nic vás tak nedonutí uvědomit si ten problém jako haldy odpadků navršených ledabyle bez náznaku třídění kolem hlavních silnic. 

Zdroj: http://enimerosi.com

Z Čech jsem zvyklá se ve městě rozhlédnout a téměř bez nutnosti udělat krok najít odpadkový koš. Obyvatelé Korfu problém se smetím řeší tak, že žádné odpadkové koše nemají, jen velké přetékající kontejnery na nemnoha místech. Když pak procházíte oněmi proslavenými olivovými háji, nemůžete si nevšimnout plechovek a sáčků diskrétně zarůstající plevelem.

Připadlo mi, že místní si problém nijak nepřipouštějí. Na každém stole v každé restauraci byl papírový ubrus, který byl vyměněn s novým zákazníkem, na kontejnerech byly uvedeny pokyny ke třídění pouze řecky, takže jste nevěděli, jestli je to kontejner na papír a plechovky, nebo tam naopak nemáte papír ani plechovky házet. Jediné, co místní pro redukci odpadu z mého pohledu udělali, bylo že odstranili veškeré koše jak z veřejných míst, tak z našeho hotelu, aby nám turistům dali jasný signál – neprodukujte odpad, protože ho pak nebudete mít kam vyhodit.

Zatrub a jeď

Každodenní mistrovství řidičů na uzounkých silničkách vinoucích se nad propastmi jsem obdivovala od prvního dne. Nátura místních se projevovala v tom, že když někdo troubil, nebyla v tom ani špetka zlosti. Troubící řidič jen upozorňoval okolní motoristy, že jede on, a ostatní by se tomu měli přizpůsobit, nebo přivolával majitele nevhodně zaparkovaného vozu. 

Stalo se nám při cestě autobusem, že jsme náhle zastavili uprostřed malé vesničky, protože přes celou šířku vozovky stálo malé sešlé autíčko (všechna auta místních jsou buď malá a sešlá, anebo velká a prastará). Náš řidič začal beze spěchu a vzteku troubit, asi jako by zvonil na domovní zvonek. Za překvapivě krátkou chvíli se objevil chlapík, pokývnul nad nastalou situací, a s vozem odjel. Je třeba říct, že vysoké hory a strže právě nefandí širokým udržovaným silnicím, takže každý obyvatel Korfu, kdo chce řídit, se to musí za krátký čas naučit naprosto bezchybně. Jen by mě zajímalo, jestli jejich autoškoly nabízejí stejný počet praktických jízd jako ty naše.

Jednou ze vzpomínek, které podle mě shrnují Korfu v kostce, byla večeře, kdy jsme dlouho čekali na dezert. Pod naším oknem na sebe právě troubila dvě auta a řidiči se pokoušeli dohodnout, jestli má couvat autobus s turisty nebo malá dodávka se štaflemi. Náš číšník zrovna prošel kolem nás, opět nic nenesl a řekl, jak je mu líto, že musíme čekat. 

Vyhlédl ven a řekl: „Enjoy your holiday, this is Korfu. Your dessert will be here in two minutes, or maybe in two days. Watch the sunset.“