Pohotovostní úleva od stereotypu

Už se z toho doma zblázním.

Takový ten pocit, že jsou všechny dny stejné, dítě i manžel se chovají předvídatelně a vás nenapadá, čím tu nudu rozehnat. V takových chvílích se mě zmocní neovladatelná touha někam vyrazit. Na výlet, do města, v podstatě kamkoli. Minulý víkend jsem takhle přemluvila muže, abychom si i s malým vyjeli zaplavat do bazénu. Mužovi se nechtělo, ale kombinací argumentů a, stydím se to přiznat, psychologického nátlaku jsem ho přesvědčila.

Ve vodě se Fífovi líbilo. Drkotal sice zuby, ale stejně s tátou statečně sjížděl skluzavku pro nejmenší a museli jsme ho chytat, aby sám neutekl do vířivky. Při další cestě na skluzavku se Michalovi vytrhl z ruky, uklouzl a spadl pozadu přímo na hlavu. Potom už jen spěch do nemocnice a strach, aby Fífa cestou neusnul.

V Motole narváno. Sestra na příjmu muže hned po pozdravu seřvala, že jsme si pro dítě nevzali igelitku na zvracení. Pak nám sdělila, že dětská neuroložka je v budově jen jedna a musíme počkat, až bude mít čas.

Čekali jsme. V čekárně žádné stoly, hračky ani časopisy, jen židle v řadách za sebou a nad tím sporadicky pípající lístkový systém přidělující pacienty lékařům jako na poště. Po hodině objevím na zdi tabuli s nápisem, že čekací doba může být až pět hodin. Je půl šesté.

V půl sedmé se Fífa rozbrečí hlady a žízní. Na celém patře je jen jeden automat na kávu, druhý na chlazené nápoje a třetí na popcorn. Dvě prodejny občerstvení jsou zavřené. Nevíme, jestli Fífa smí pít, ale po dvou hodinách čekání jsme už dost zoufalí na to, abychom to riskli. Jídlo neseženeme, máme strach se příliš vzdálit od dveří ordinace číslo jedenáct, kam může kdykoli vstoupit naše doktorka.

Fífa pobrekává, těžko říct, jestli z nudy, hladu nebo bolesti a já už necítím ruce ani záda, jak s ním bezcílně popocházím po čekárně. Zkusmo ho postavím na zem, jestli by nechtěl chvíli chodit, a jak se po mně sápe, přehlédne nohu od židle a znovu padá. 

V tu chvíli se otevřou dveře ordinace (ne té naší), vyvalí se plénum doktorů a sester, kteří si mě všichni změří pohledem. Přítomná sestra z příjmu je neopomene hlasitě informovat, že tento chlapec, kterého jeho matka právě upustila na zem, je zde s podezřením na otřes mozku. Doktorstvo a sesterstvo kolektivně zúží oči a významně si mezi sebou začnou šeptat. Tisknu k sobě Fífu, chce se mi brečet a připadám si jako ta nejhorší matka na světě.

V sedm přichází doktorka. Fífu prohlédne, vyptá se nás na všechno možné a poťuká mu kolena. Je to taková úleva, že se nám někdo věnuje a nedívá se na nás zpatra. Po neúspěšném pokusu o rentgen (Fífa už odmítá cokoli, při čem nemůže být u mě v náručí) nás propustí domů s tím, že ho máme následující dny pozorně sledovat a při spaní každé dvě hodiny budit.

Při zpáteční cestě autem (Fífa spí) oba s mužem mlčíme. Cítím se strašně vyčerpaně, ale nemůžu zavřít oči. Michal ze sebe vypraví, že ho v tom aquaparku měl držet pevněji. Cítí se vinen tím, co se stalo, ale já vím svoje. 

Tohle byla lekce pro mě. Kdybych tolik netlačila, vůbec bychom do bazénu nejeli. Nechci se topit v pocitu viny, ale jedno vím jistě. Až mě příště popadne onen svědivý pocit stereotypu, vzpomenu si na nemocniční čekárnu.

EDIT:Fífa je v pořádku, díky všem za účast 🙂