Volný večer

V životě každého rodiče nastane ten kýžený okamžik, že si může večer někam vyrazit bez dítěte. Když ta chvíle nadejde, i my jsme jako spoustu jiných zvolili kino (abychom z toho nedělali nic velkého), ovšem cítila jsem se jako odsouzenec v cele smrti, kterému právě doručili rozhodnutí o amnestii.

Už odchod z domu měl velmi slavnostní atmosféru. Fífa nám ve dveřích milostivě zamával, Michal mi pomohl obléknout kabát a chybělo jen málo k tomu, abych za prahem čekala číšníka s podnosem šampaňského. Než jsme sešli z kopce, můj muž zavelel – A jde se na panáka! – takže jsem se nějakého alkoholu přece dočkala. V hospodě jsem si připadala jako patnáctka, která i přes mizerně padělanou občanku přesvědčila obsluhu, aby jí nalili, takže likér s pochybným názvem Jahody se šlehačkou chutnal skvěle.

Do kina jsme dorazili v povznesené náladě. Měla jsem chuť kynout všem spoludivákům a přistihla jsem se, jak zavádím řeč se svou sousedkou po levici, a snažím se jí mezi řečí pochlubit, že jsem poprvé od porodu se svým mužem večer venku bez dítěte. Paní si myslela, že jsem se asi tak trochu zbláznila, nicméně byla příliš zdvořilá, aby to řekla nahlas. Film už pak naštěstí začal.

Neuvědomila jsem si však, že mateřství se nedá odložit jako kabát v šatně. Jakmile ve filmu zakvílelo dítě, nebo se někdo z ostatních návštěvníků kina příliš pištivě zasmál, všechno se ve mně stáhlo a měla jsem chuť vyskočit a pelášit domů. I můj muž se párkrát nespokojeně zavrtěl, takže jsem věděla, že to taky vnímá. Když film skončil, vlastně se mi docela ulevilo.

Fífa po našem návratu ještě nespal, ale lebedil si s babičkou na gauči zachumlaný do deky. Jakmile nás uviděl, nadšeně se s námi pozdravil a věnoval nám asi dvě vteřiny své pozornosti, než se opět otočil na babičku a začal jí dusit polštářem. 

Zalehli jsme pak všichni tři do naší velké postele, a ještě dlouho jsme si povídali, zatímco Fífa přes nás ve tmě lezl a odmítal usnout. Byla to úleva, být zase spolu, a bylo hezké, že jsme mohli být na chvíli o samotě. Ovšem Fífu si teď nosím i s sebou i v hlavě, kamkoli jdu. Můžu jen doufat, že do jeho osmnáctin se to změní.

Těším se na příště,

Vaše Felklice