Povídám povídám pohádku

Když Fífa dostal svou první pohádkovou knížku, byla jsem nadšená. Patřím k těm, co odrostli na Boženě Němcové a jsem známý knihomol, takže jsem se těšila na dobu spaní, až synkovi něco přečtu. Když jsem knížku s názvem Autíčka a kamarádi otevřela, nadšení plynule sklouzlo do zděšení.

První pohádka pojednávala o náklaďáku, který se bál jezdit na dlouhé cesty sám, a proto mu maminka koupila plyšové autíčko, aby mu nebylo smutno. Analogii, jak se vypořádat se steskem po mamince ve školce, netřeba hledat dlouho.

Druhá pohádka popisovala příběh namyšleného bagru. Onomu bagru se dostalo zaslouženého trestu, když spadl do jámy, kterou si sám vykopal. V tomhle příběhu mě vytáčela věta: „Ha ha, a teď máme od tebe konečně pokoj!“, což byla reakce na bagrovy prosby o vytažení z jámy.

Ve třetí pohádce se řešily včasné příchody do školky a ve čtvrté jsme se letmo dotkli dětských strachů, které se dospělých často zdají neopodstatněné. Zkrátka celá knížka mi připadala jako návod pro dítě, jak se chovat či nechovat, přičemž autor se příliš nenamáhal, aby jeho úmysly zůstaly skryty. Cítila jsem z toho manipulaci úhledně zakamuflovanou do příběhu s veselými obrázky a převázanou růžovou mašlí.

Je pravda, že všechny pohádky jsou svým způsobem návod na život. Člověk může z pohádky brát inspiraci, jak se zachovat v těžké situaci, nebo z příběhu čerpat útěchu. U pohádek, co mi četli jako malé, jsem ale nikdy necítila záměr upozorňovat na moje nedostatky, postrašit mě nebo mě přetvořit k nějakému vzoru, jako jsem to zcela jasně cítila z Fífovy nové knížky. Nakonec jsem si nebyla vůbec jistá, jestli tu knihu nemám radši zastrčit hluboko do knihovny a zapomenout na ni.

Fífa si ale čtení oblíbil a druhý večer pro pohádky sám sáhnul. Zkusila jsem se oprostit od svých předsudků a jen se dívat, jak si to užívá. Můj syn vůbec nechtěl, abych mu četla napsaný příběh. Chtěl popisovat jednotlivé obrázky, ukazovat si na ptáčky a včeličky (momentálně nejoblíbenější zvířátka), ležet mi na rameni a otáčet stránky po třech. Všechny moje obavy a dobře míněné snahy byly zbytečné.

Zkusím si tuhle chvíli připomenout, až budu zase něco řešit rozumem, bát se o Fífovu duševní čistotu nebo budu chtít všechno kontrolovat. Synek mi ukázal, že rozum, i když to myslí sebelíp, nemůže naplánovat a ovládnout všechno. A já si myslím (😊), že je to tak dobře.

A co čtete dětem před spaním vy?

Těším se na příště,

Vaše Felklice