Buřty na Babce

Protože máme v Berouně krásně ztřeštěnou skupinu maminek, vyrazily jsme v zimě, sněhu a ledu na celodenní výlet do lesa. Cílem byl skalnatý kopec Babka nad Řevnicemi. Z původní krátké procházky do pěti kilometrů se vyklubal asi dvanáctikilometrový pochod, kdy většinu dětí většinu času matky nesly na zádech, na břiše a některé borkyně i za krkem.

Ráno jsme s Fífou začali nadějně, měli jsme spoustu času na přípravu a jak to tak bývá, nakonec jsme si museli vzít auto, abychom stihli vlak. Pro skupinu pěti matek zpáteční jízdenka stála příjemné dvě stovky. Vlakem jsme se komfortně dopravily na řevnické nádraží a odtud se vydaly k lesnímu divadlu Řevnice, které by určitě stálo za návštěvu, až bude teplo.

Tam se terén začal nenápadně, ale vytrvale zvedat, a stoupání už v podstatě nepřestalo až do cíle. Fífa se prospal a postupně se začal dožadovat vyndání z nosítka. Zahodila jsem skepsi a pochybnosti (sám venku moc nechodí a už vůbec ne v organizovaném špalíru), a postavila ho na zem mezi ostatní drobotinu, která se proplétala mezi dospělými, nosila z lesa klacky, tahala za sebou klacky, případně se klacky navzájem mlátila.

Fífu klacky náramně zaujaly a kousek cesty pak poslušně šlapal za staršími dětmi, které za sebou vláčely kusy dřeva. Fungovalo to na principu osla, který před sebou vidí mrkev a jde za ní. Když jsem ho sledovala, jak je maličký a jak hezky jde, drobná postavička podobná sněhuláku obalená monstrózní bundou, úplně mě přemohla vděčnost. Tak tohle je to miminko, které mi před rokem kvílelo na hrudi, a se kterým jsem se nedokázala domluvit?

Můj syn, jak je jeho dobrým zvykem, mě později vrátil do reality, když jsem ho nacpala zpátky do nosítka kvůli kamenitému terénu a čím dál prudšímu kopci, a on provřískal zbytek cesty až na vrchol. Bývalý lom Babka je teď už jen skalní útvar s vyhlídkou na Brdy, v jehož stínu se krčí trampské tábořiště. Maminy začaly s rozděláváním ohně, děti se batolily, padaly a ječely, že chtějí buřty. Vypadalo to tam jako v cikánském ležení. Nebýt jedné zkušené rozdělávačky ohně, nejspíš bychom se musely spokojit se suchým chlebem a studenými párky.

Takhle jsme začaly opékat, co batohy poskytly, a jekot se postupně snižoval. Když jsem krmila tři děti zároveň kousky buřtu a úlomky celozrnného chleba (žijeme zdravě), kamarádka se ke mně se zasněným výrazem naklonila a zašeptala: „Takové dětství jsem pro svého syna vždycky chtěla.“ Její syn stál opřený o kládu, vzpřímený, jak mu to jen nerovná zem a jeho osm měsíců dovolovaly, a rozvážně si ode mě bral kousky mastného a místy začernalého buřtu. Obličej měl pomazaný sazemi a omastkem, jeho parádní kombinéza byla pokrytá směsí jehličí, sněhu a špíny, ale v očích měl výraz říkající: „Tohle je skutečný život.“ Chápala jsem ji.

Pak jsme uhasily zbytky ohně, posbíraly děti rozlítané po okolí a vyšláply si na vrchol. Z výhledu si toho moc nepamatuju, protože mě zaměstnávalo opětovné vzkříšení mých plic (to byl sakra kopec!) a Fífa, který po lítání kolem táboráku špatně nesl omezení svobody v nosítku. Radši jsme se rychle vydaly na zpáteční cestu. Uběhla nám rychle, protože všechna ta zátěž na těle nás v podstatě koulela z kopečka jako sněhové koule a na nás bylo jenom brzdit, případně zatáčet.

Na řevnickém hřišti u lesa jsme udělaly malou zastávku. Zatímco Fífa zkoušel dřevěného koňopsa, kamarádka nám převyprávěla svůj rozhovor se sousedkou, ze kterého měla trauma. Sousedka jí v žertu řekla, že vzhledem k tomu, že má kamarádka nejstarší devítiletou dceru, mohla by už za deset let být klidně babička. „To mě tak rozhodilo, že jsem se namalovala, ohákla, a šla jsem si koupit novou podprsenku,“ říká třesoucím se hlasem kamarádka. „Celej den mně ale neobytně znělo v hlavě – mohla by bejt těhotná i v sedmnácti, to by bylo už za sedm let!“

Výlet jsme zakončily v Modrém domečku, příjemné kavárně, která má dětský koutek strategicky umístěný v oddělené místnosti od ostatních hostů. Zvlášť jsem to ocenila, když se Fífa pozvracel na hrací kobereček právě když jsem kromě něj hlídala i další dvě děti, zatímco jejich maminky si odskočily. Ukázalo se, že kombinace buřtu, pomerančového džusu a smetanového dortu asi není úplně vhodná pro správné zažívání. S pomocí vyděšeného personálu jsme to nějak uklidili a vyrazili na zpáteční cestu.

Výlet to byl boží a vděčím za něj komunitě nosících maminek, které mě už po několikáté inspirovaly k překonání vlastních limitů, ať už se týkají rodičovských stereotypů, péče o dítě nebo mé fyzické zdatnosti. Díky vám, nošenky 😊.