Slon v porcelánu

„Tys zase přibrala, ne?“

„Nemyslíš, že tyhle šaty tě dělají starší?“

„S tvojí postavou si přece nemůžeš dovolit nosit takhle krátkou sukni!“

„Ještě abys do toho výstřihu měla co dát, že jo, ha ha ha.“

Jestlipak poznáváte nějakou z těch vět? Už jste ji slyšeli? A od koho? Vsadím se, že to nebyl žádný náhodný známý, váš šéf nebo prodavačka v sámošce. Daleko spíš to mohl být někdo z rodiny, blízká kamarádka nebo partner. Čím to je, že se proti nám svou netaktností proviňují právě naši nejbližší?

O víkendu jsem se sešla s kamarádkou, která mi vyprávěla o bolestné zkušenosti, kdy její maminka před rodinným shromážděním nelichotivě komentovala kamarádčina prsa. Bylo tam spoustu lidí a všichni dělali rádoby vtipné poznámky. Kamarádka byla tak zaskočená absolutní necitlivostí svojí mámy, že beze slova odešla a dalších pár hodin strávila v slzách. Maminka se jí potom zaskočeně omlouvala, ale bylo vidět, že moc nechápe, proč si to její dcera tak bere. Musím se přiznat, že mi tenhle příběh zněl nepříjemně povědomě.

Kolikrát se mi stalo, že jsem si od svých nejbližších vyslechla něco trapného, zostuzujícího nebo vyloženě intimního. Většinou se to stalo na veřejnosti, v okruhu rodiny nebo hůř třeba ve frontě v obchoďáku. To jsou všechny ty rádoby nevinné poznámky říkané jasným a zřetelným hlasem přes zástěnu kabinky: „Já si myslím, že ti ty kalhoty stejně nebudou, přes zimu ti narostl zadek. Mám ti přinést rovnou o dvě čísla větší?“

Spoustu těch věcí bychom si nikdy nedovolili říct své šéfové, u doktorky nebo kolegyni z práce. Některé věci bychom si v přítomnosti svých rodičů nedovolili ani pomyslet. Proč je tedy snazší nějakou takovou poznámku vypustit z pusy před někým, koho dobře známe, máme ho rádi a nepřejeme mu nic zlého? Čeho tím dosáhneme? 

I kdyby to byla pravda a dcera fakt přes zimu přibrala, určitě to nepotřebuje slyšet právě ve chvíli, kdy ty zatracené kalhoty nemůže přetáhnout přes boky. Ke vzteku, co už třeba cítí, se přidá ještě lítost a stud, že si toho máma všimla a kvůli jejím řečem to ví i celé okolí.

Napadlo mě, jestli pak naši rodiče můžou očekávat, že se k nim budeme chovat ve stáří s náležitou úctou. Dcera z mého fiktivního příběhu si za léta takových poznámek vyslechla spousty a spousty, a když je pak ještě schopná s mámou nějak vycházet, jistě z toho není nijak odvázaná. Starat se o stárnoucí mámu je únavná, vysilující práce, máma taky zapomíná, občas vyvede nějakou hloupost a je pořád těžší nacházet v sobě tu lásku a trpělivost, když má dcera v sobě roky hořkosti a vzteku.

Smyslem mého dnešního zamyšlení je upozornit na nelaskavé jednání. Připadá mi, že jedovaté poznámky všeho druhu kolem sebe dost lidí trousí úplně bezmyšlenkovitě, ani jim nedojde, že by to mohlo způsobit něco zlého. A ten druhý v sobě jed a lítost z takové jedné nevinné věty nosí ještě dlouho. 

Chci, aby se ke mně okolí chovalo uctivě. Proto musím i já být laskavější a taktnější.