Když do vyhlášené restaurace přijde malé dítě, pro hosty je to asi jako pokud do zapadlého městečka přijede cirkus se speciální drezurou opic s tím, že tam zůstane natrvalo.
Když do vyhlášené restaurace přijde malé dítě, je to pro něj jako kdybyste do obchodu s porcelánem a zbožím z foukaného skla postavili slona, nařídili mu, aby se nehýbal a zároveň si zachoval svou osobnost a tvářil se šťastně.
Když do vyhlášené restaurace vezmou malé dítě rodiče, je to pro ně jako žonglovat s hořícími noži mezi štěňátky, přičemž je u toho pozoruje senzacechtivé publikum.
Náš patnáctiměsíční syn už měl plné právo být nevrlý, když jsme do restaurace přišli. Byl totiž hladový a já mu nedovolila sníst kaktus, který si hbitě ukradl z umělecky vyvedeného svícnu ve tvaru stromu. Výběr menu se pro mě nesl v duchu slalomové jízdy na motorce mezi krátery vystřelující žhavou lávu, současně prováděné se čtením jízdního řádu v čínštině.
Batole, které má hlad a kterému jeho rodiče systematicky berou všechno, co si vzalo za účelem oslintání a případné konzumace (slánku, prostírání, svíčku, dekorativní mexický klobouček), umí velmi rychle naladit speciální ječící tón č. 7, lidem z branže známý také jako všem-vám-prasknou-bubínky-jestli-mi-okamžitě-nedáte-něco-k-jídlu.
Velmi záhy přiběhla ochotná servírka s perlícími se krůpějemi potu na čele a jen nepatrně zoufalým tónem nabídla Fífovi hrst plnou hraček. Fífa jednu z nich zkoumal asi tak pět setin vteřiny, poté vylezl z dětské stoličky a jal se ječet, že si chce půjčit babiččinu sváteční vycházkovou hůl, nejspíš proto, aby nás měl čím přetáhnout.
Když se potom bouchl o stěnu a navzdory všem fyzikálním zákonům začal ječet ještě hlasitěji, ve vzduchu už se skoro viditelně zformovalo přání všech hostů restaurace – kéž by si tu hůl mohli půjčit oni.
Když nám pak přinesli jídlo, začala jsem si přát, abych měla čtyři ruce a aspoň dvě hlavy jako pohádková saň, pak bych se třeba dokázala najíst já i Fífa, a na konverzaci u stolu bych reagovala v reálném čase. Fífa se navíc s přísunem potravy rozveselil a pocítil touhu pobavit i nás, což dělal tak, že rozžvýkal kousek čehokoli, co měl zrovna v puse, vyplivl si to do dlaně, všem nám to chlubivě ukázal, přezkoumal obsah a znovu si sousto strčil do úst.
Přitom se nohama zapřel do mojí židle a s celou dětskou stoličkou pomalu odjížděl směrem k lavici naproti sedících hostí. Pro mě tak snězení jednoho kousku brambory obnášelo množství drobných úkonů a vypadalo asi takto: napíchnout, přitáhnout Fífu, dát Fífovi do pusy, ukrojit si pro sebe, číhat, jestli vyplivne i tenhle kousek, podat si ubrousek, utřít Fífu, uchopit vidličku se svým soustem, pokusit se zareagovat na hovor u stolu, přitáhnout Fífu, znovu mu utřít pusu, dát mu svoje sousto do úst, dát mu napít a celé znovu opakovat.
Když mě muž v krmení vystřídal, připadala jsem si jako v ráji. Ne ovšem nadlouho. Fífa se po jídle posadil vedle mě a krátil čas tím, že se mi snažil ukradnout příbor a hodit mi ho do talíře. Nakonec mě muž krmil kousky brambory, zatímco já Fífu spouštěla pod stůl, zase ho vytahovala a jinak našeho broučka bavila.
O pár minut později jsme kapitulovali. Náš stůl a přilehlé okolí bylo obrazem totální zkázy, jak přiléhavě poznamenal můj manžel. Talíře a sklenice se tísnily na kraji stolu, kde se Fífa zrovna nepohyboval, prostírání, kabelky, svetry a zbloudilé čepice se válely pod stolem a všude kolem byly rozesety použité zmuchlané ubrousky. Když jsme odcházeli, zazněl úlevný povzdech všech hostů i personálu. Než se dveře dovřely, měla jsem dojem, že slyším i oslavný výkřik a bouchnutí šampaňského.
Jak staré byly vaše děti, když jste byli poprvé v restauraci?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaše komentáře. Jsou pro mě velkou motivací psát dál :)