Je už v povaze mého muže, že se mi snaží splnit každé přání. Některá má přání jsou splnitelná snadno. Přebalit Fífu, umýt nádobí nebo koupit kytku, to zvládne každý. Některá přání jsou realizovatelná obtížněji. Zakoupit piano a neutratit při tom desetitisíce nebyl úkol pro ty, co se snadno vzdávají, i to ale můj muž zvládl. Včera večer jsem však před něj postavila opravdovou výzvu – upéct bábovku.
Manžel se toho zhostil s precizností a odhodláním zlatníka pracujícího na korunovačních klenotech. Nejprve si nechal ukázat recept, pak připravil všechny ingredience. Při pečení mu zdatně sekundoval náš čtrnáctiměsíční syn. Já jsem cvrkot v kuchyni poslouchala ze strategicky umístěného spacího patra v ložnici.
Šusty šust, skřípot otevíraných dveří do špajzu, napjaté ticho. „Kde máme polohrubou mouku?“
„Nemáme. Dej tam půl napůl hrubou a hladkou.“
Zavrčení. Skřípot tužky a brumlání: „Koupit polohrubou mouku.“ Kroky po kuchyni, polohlasné nesrozumitelné broukání v ozvěně písničky z repráku. Kroky do spíže, skřípot dveří, šustění sáčků, kroky do kuchyně, „sakra, ještě vanilkovej cukr“, kroky do spíže, skřípot dveří, šustění sáčku. Za kroky muže capká Fífa a podle zvuků za sebou táhne hrnec nebo pánev po podlaze.
Začtu se do knížky a úsilí v kuchyni vnímám jen okrajově. „Ne, nedám ti ten mixér. Tady máš vařečku. Ne, nešahej do toho, budeš celej… ! No neříkal jsem to? Teď jsi od mouky.“
Otevírání ledničky, trhaný zvuk, konsternované ticho. „Ehm, můžeš sem jít?“
Muž mi ukazuje smetanu na šlehání, která zjevně v ledničce pobyla déle, než je zdrávo, a má konzistenci Pribináčka. Fífa do ní dychtivě strčí palec a dostane se až k tekutému obsahu. „To tam dej, jen ten vršek předhoď kočkám,“ navrhnu. Vracím se do ložnice.
„Ne, to těsto míchám já, ty máš tady svoje v misce.“ Křápnutí skořápky vejce, svištění šlehače. „Neházej mi sem tu vařečku!“ Svištění šlehače. „Jdi kousek dál, tady to stříká.“ Svištění šlehače zakončené náhlým kovovým zarachtáním, ránou, zaklením a pronikavým ječením Fífy.
U linky naší bílé kuchyně stojí konsternovaný muž, v ruce šlehač metlou vzhůru, na ní čepice krásně tuhého sněhu. Tento krásně tuhý sníh dekoruje podlahu, stěny, povrch linky, a jak si s mírným údivem všímám, i desku dost vzdáleného stolu. Na nohu se mi přilepí řvoucí Fífa, sníh na kalhotách, jinak nezraněný, jen v šoku ze zrady techniky. Muž si z čela setře napěněnou hmotu, téměř s uznáním se podívá na šlehač a pronese: „To ti chytlo takový pekelný točky.“
Sníh manžel ušlehá nový, zanadává nad drzostí žloutků, které mu i přes všechny výhružky vyklouzly k bílkům, a svůj výtvor strčí do trouby. Všimnu si, že je lehce zbrocen potem. V té chvíli pro mě není většího hrdiny, než je on.
Mohl by v dešti popela vynést stařenku z hořícího domu, mohl by pohánět psí spřežení v ledové vichřici, aby zachránil posledního lehkomyslného lyžaře před lavinou, mohl by ošetřovat nemocné děti v subsaharské Africe, tomuhle se ale nic nevyrovná. Můj manžel pro mě upekl bábovku.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaše komentáře. Jsou pro mě velkou motivací psát dál :)