Stojím na zšeřelé chodbičce s Fífou v šátku na břiše a v ruce žmoulám tucet papírů. V červeném světle semaforu na zdi se pokouším rozšifrovat, jaký formulář mám vyplnit, aby mi měsíčně na účet chodila závratná částka šesti tisíc.
V jednání s úřady jsem nikdy nebyla přirozený talent, teď ale cítím jistotu. Na tohle setkání jsem se dobře připravila na našem personálním, kde máme jemné a hodné úřednice s pochopením pro formulářová kopyta, jako jsem já.
„Vezmeš si jen občanku a rodný list Filípka, je to úplně snadné,“ šveholila personální Katka, když jsem jí popsala své strachy ohledně vyplňování papírů s dlouhatánskými názvy a čísly v hlavičce. A tak tu stojím, ať do mě hrom bací, jestli vím, jak se tohle pracoviště jmenuje, s požadovanými dokumenty úhledně v deskách, a zírám na řadu košíčků s formuláři jako bacil do lékárny.
Ještě víc nesvá jsem z toho semaforu. Kdyby to alespoň zapípalo, až se bude měnit na zelenou, ale takhle mám každých pět vteřin tendenci mrknout nad dveře kanceláře, kam za okamžik vstoupím, až se mi z toho dělá tik. Fífa tváří v tvář papírové záplavě zmlkl.
Ha, zelená! S důvěryhodnou nápodobou sebevědomé chůze vkročím do kanclu. Na zdi mají obrázek chundelaté kočky z reklamy na banku, kolem se pne pár nespecifikovaných rostlin v různém stadiu uvadání.
U stolu sedí dvě úřednice, každá na jednom konci. Ta vlevo se právě dohaduje s mladou ženou, kterou zřejmě přišla podpořit celá její rodina. Ta vpravo ťuká do počítače a nedává v nejmenším najevo, že by mě volala.
Hlasitě pozdravím a ozářím ji stowattovým úsměvem. Kdyby to nezabralo, lidi obvykle roztají při pohledu na Fífu v šátku. Ten se ale usmívat odmítá a prohlíží si kancelář, jako by hledal únikový východ. Polechtám ho na patě a jen mi odkopne ruku.
Úřednice si mě změří pohledem skrz půlměsícové brýle, co tady asi dostávají, aby se mezi sebou jako kolegové poznali. Bude možná ještě mladší než já, a to ve mně vzbudí dojem, že nám to spolu půjde.
„Přišla jsem požádat o rodičovský příspěvek, prosím,“ řeknu jako vzor zdvořilosti a spolupráce. Dokonce jsem si zjistila, jak se to oficiálně jmenuje.
„Máte vyplněné formuláře?“ otáže se teenagerka s intonací padesátileté dámy, která své kočce již příliš dlouho vysvětlovala, jak se používá záchod.
„Ne,“ pípnu, „doufala jsem, že byste mi s tím mohla pomoct. Nemám na to hlavu.“
Hlasitě povzdechne, znechuceně si změří Fífu, a začne z šuplíku vytahovat formuláře na recyklovaném papíře s různobarevnými proužky v záhlaví. Neustane, dokud její kus stolu nevypadá jako výkladní skříň papírnictví před začátkem školního roku, kterou se přehnala bouře.
„Formulář A 430 vyplníte a odnesete na Krajskou správu sociálního zabezpečení, kde vám potvrdí, že vám vypláceli mateřskou, pak nám ho donesete zpět. Formulář B 308 vyplní otec, dvakrát, formulář D 456 vyplníte vy, a hlavně čitelně prosím vás. Při potvrzování nároku na příspěvek budu potřebovat občanku otce dítěte, vaši občanku, rodný list dítěte a daňové přiznání Santa Klause. Formuláře C a F 123 vyplní váš zaměstnavatel a vy je donesete zpět. Zbytek těchto papírů vyplní uklízečka v porodnici, ve které jste rodila. Nějaké dotazy?“
Ten konec jsem už ani neslyšela, protože mi začalo hučet v uších a tikat oko. „Mohla byste mi zopakovat, co mám udělat s tímhle?“ Přistrčila jsem jí papír, který ležel nejblíž.
„Myslíte Potvrzení o nároku na rodičovský příspěvek na základě denního vyměřovacího základu dle zákona 34/1912 sbírky?“ odhlédla tázavě od obrazovky.
„Můžete mi to zopakovat?“ hlesla jsem.
„Potvrzení-o-nároku-na-rodičovský-příspěvek-na-základě-denního-vyměřovacího-základu-dle-zákona-34/1912-sbírky,“ vychrlila kulometnou rychlostí s pobavením ajťáka, který blondýně vysvětluje, jak se mění barva v tiskárně. „To zanesete na Krajskou správu sociálního zabezpečení.“
„A proč?“
„Aby nám potvrdili, že vám vypláceli mateřskou. Být vámi tam nechodím dřív než v srpnu, teď tam mají moc práce. Ale o příspěvek nepřijdete, nebojte se,“ ujistila mě shovívavě. Neptala jsem se, jak je to možné.
Vytáhla další papír. „Tady mi prosím vyplňte vaše nacionále a parafujte zde, zde a zde. Ta parafa označuje, že jste ten dokument podepsala. My si takhle usnadňujeme práci, ušetří to spoustu papírování,“ a s náznakem šíleného úsměvu mi podá růžový arch. Fífa si vybere právě tuhle chvíli, aby se rozbrečel.
„A nezapomeňte při odchodu zhodnotit průběh naší dnešní konzultace,“ trhne hlavou ke dveřím, už zase obrácená k počítači. U dveří je stojan se dvěma tlačítky. Na jednom je veselý smajlík, na druhém smutný. „Na konci měsíce dostane nejlepší kancelář moučník zdarma v zaměstnanecké kantýně. Hezký den přeju.“
Seberu to papírové nadělení, dopotácím se ke dveřím a zmáčknu smějící se obličej. Koneckonců, tlačítko se zdviženým prostředníkem tu nemají.
Interní sdělení: nerada bych popudila nějaké úřednice, protože je mám v úctě. Hodně mých kamarádek jsou úřednice. Před jejich prací smekám v tichém obdivu a klidím se do bezpečí. To jen že mi prostě mnohem lépe jde vymýšlet si blbosti než vyplňovat formuláře.
P. S. Tento článek rozhodně neslouží jako doporučený postup žádání o rodičovskou. Ale to vám snad došlo :)
Administrativním silám zdar!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaše komentáře. Jsou pro mě velkou motivací psát dál :)