O vděčnosti a vánočním velebení

Zažili jsme první rodinné Vánoce ve třech.

Ležela jsem v Fífou v posteli svých rodičů, on spal a já koukala na osvětlený balkón sousedů, jehož barevné žárovičky do ložnice vrhaly měkké světlo. Odešla jsem od štědrovečerní večeře, abych ho uspala, a i když už byl v limbu, nějak se mi ještě nechtělo zpátky mezi rodinu.

Pozorovala jsem ty světýlka a hlavou mi táhlo něco o pokoji lidem dobré vůle. Letos poprvé jsem cítila, že ať už by mi Ježíšek nadělil jachtu, věčné mládí nebo dva miliony na nový dům, nic by netrumflo dary, které jsem už dostala.

Narodil se nám skvělý chlapíček, o jehož úžasnosti nemůže být pochyb. Nikdy jsem nedoufala, že bych mohla mít tak krásné dítě.

Mám bezvadného muže, jenž je mi oporou i přítelem. Musela jsem být sakra hodná, že jsem si ho zasloužila.

Máme kde bydlet a co víc, žijeme s mou rodinou, takže Fífa bude znát svou prababičku, babičku, dědu i tetu.

Na Štědrý den se Fífa naučil dělat koníčky.

Rovněž na Štědrý den jsme byli poprvé na procházce ve složení já a Michal s Fífou v šátku.

Tak jsem tam na té posteli ležela a uvědomovala si, za co všechno můžu být vděčná. Takových chvil bych chtěla zažívat víc. Do mého života vůbec patří víc vděčnosti, než kolik jí tam zatím je.

Vděčnost má tu vlastnost, že dokáže otočit můj úhel pohledu a duševním kopancem mě přimět podívat se na věc z té lepší stránky. A o to přece jde, umět si na všem najít to dobré nebo aspoň to prospěšné právě pro mě.

A tak zimní večery trávené doma nejsou dlouhé a potemnělé, ale příjemně prohřáté svíčkami a dobrou společností, mráz a ledovka nejsou otravnou komplikací, ale signálem, že to s tím globálním oteplování ještě nebude tak zlé a věčná inverze je motivací pro rozehnání mraků na duši.

A když bude nejhůř, vždycky si můžu zalézt do vany s knížkou nebo rozesmát Fífu, který si o mně myslí, že jsem prostě úžasná jen proto, že mám prsa :).

Hezkou zimu všem,

Vaše Felklice