Nošenec není našinec

Uvědomila jsem si, že naše společnost žije na ostří nože. Existují tu totiž dva znepřátelené tábory, přímo bych řekla undergroundové síly, které neustávají soupeřit o nadvládu nad většinou. Nejedné se o ekology a korporace, příznivce prezidenta Zemana a jeho odpůrce, ba ani dokonce o podporovatele Trumpa a Hillary. Jde o takzvané kočárkářky a nošenky.

První zmíněné se shlukují ve skupinky, které vyráží na procházky společně. Své děti přepravují v kočárcích zakoupených za drahé peníze v luxusních obchodech nebo v těch méně luxusních z druhé ruky za pár šupů. Mají ve společnosti jasnou většinu, která však v posledních letech začala být nahlodávána spodním zpola ilegálním proudem nošenek.

Nošenky své děti přepravují v šátcích zakoupených za drahé peníze v internetových obchodech nebo v těch z druhé ruky za pár šupů. Na procházky většinou chodí samy, protože jich není dost, aby se shlukly. Když si však najdou názorově příbuzné kolegyně, je jich třeba daleko méně, aby vytvořily silnou skupinu, která je nebezpečím pro každou osamělou kočárkářku.

Já jsem v našem městě přírodní úkaz. Někdy totiž vyrážím s kočárkem a jindy se šátkem. Připadám si jako zběh nebo rovnou špeh v nepřátelském táboře. Se šátkem je to pochopitelné – spousta lidí o nošení dětí v kusu látky nikdy neslyšela nebo to přinejmenším neviděla na vlastní oči, a tak je pro ně ten pohled šokující, ne-li rovnou urážlivý.

Posledním příkladem je moje návštěva u dětské doktorky, kde na mě s Fífou zírala celá čekárna a snažila se to více či méně úspěšně maskovat. Stále ještě platí, že nošenec není našinec.

To s kočárkem se žádných udivených pohledů nedočkám, zato se však cítím provinile, jako bych tím zrazovala nošenky. Z diskuzí a článků jsem totiž získala dojem, že jste buď jedno nebo druhé – podobně jako si vybíráte manžela, vyberete si i šátek nebo kočárek. Ta volba je víceméně nevratná a bude se od ní odvíjet výběr vašich budoucích přátel, pískoviště, restaurací a nejspíš i místa posledního odpočinku.

Já si takhle striktně vybrat prostě nedokážu. Do města jedu s kočárkem, do lesa vyrážím s šátkem. Kočárek mi teď v zimě slouží jako pojízdný přebalovací pult, do šátku Fífu nemusím tolik oblíkat. Někdy si dokonce vyrazím se šátkem i kočárkem, tak jsem opovážlivá. Do kočárku naskládám nákup a pak mě baví pozorovat reakce lidí, kteří hledají dítě v kočárku a kouká na ně pórek a toaletní papír.

Ne vážně, copak nemůžu mít obojí? Každému dítěti vyhovuje něco jiného a jsou dny, kdy bych Fífu do šátku nedostala ani jeřábem, a nazítří večer ho musím od sebe odlepit, když si chceme jít lehnout. Je teda tak nutné být výhradně nošenka či kočářkářka? Co říkáte vy?