Narodil se nám syn Filip. Krátce poté, co jsme se vrátili z porodnice, jsem získala dojem, že by měl na své šišaté novorozenecké hlavičce nosit takovou tu čtvercovou čepici, co vyhazují do vzduchu američtí studenti na konci střední školy. Myslím tuhle. Narodil se mi totiž učitel šitý přesně mně na míru.
Nechám stranou, kolik jsem před jeho narozením přečetla knih a článků o přípravě na porod, dětském zdraví a nemocech, kontaktním rodičovství, (ne)výchově a podobně. Jsem zkrátka člověk, co rád čte a snadno získá dojem, že na vše se lze připravit.
Plán zněl tedy jednoduše - Fífa se bude kojit, budu ho stále nosit v šátku a budu s ním úžasně intuitivně komunikovat ohledně jeho vylučovacích potřeb. On výměnou za to bude naprosto dokonalé a spokojené miminko.
První navázání do šátku provázel hromový řev. Fífa se zmítal jako kapr při výlovu rybníka a ječel tak, že dělal celkem slušnou konkurenci pravidelné každoměsíční zkoušce sirén. Propadla jsem pocitům malomyslnosti.
Nechat jej ječícího přivázaného v naprosto nemožné poloze přímo na mém hrudníku, na to jsem nervy neměla (jen si zkuste omezovat v pohybu čtyřkilového novorozence a hned poznáte, jaké jsou to lži tvrdit, že miminka jsou v podstatě nepohyblivá a nemohoucí), ovšem všechny příručky tvrdily, že by se měl Fífák právě rozplývat blahem nad tlukotem mého srdce. Jestli v tom všem řevu vůbec něco slyšel, nedával to na sobě znát.
Pár dnů trvalo, než jsem se to odvážila zkusit znovu. Tentokrát se z řevu stal lítostivý pláč plný ublíženosti. Vyklopila jsem ho ze šátku na postel tak rychle, jak jsem se odvážila, a měla jsem chuť brečet s ním.
Co jsem udělala špatně? Jsem tak nemožná matka, že se na mě nevztahují jednoduché a osvědčené triky, co fungují i Afričankám v džungli? Fífa mě přemýšlivě pozoroval (s andělskou trpělivostí) a čekal, až mi to dojde.
Došlo, ovšem trvalo to pár týdnů a několik dalších brekuplných návazů. Pak jsem rezignovala, vozila Fífu v kočárku a snažila jsem se smířit s tím, že a) mám naprosto nekontaktní dítě, b) jsem nemožná matka zkažená civilizací. Pak jsem jednou doma ráno zapomněla zatopit a v bytě byla zima. Nemohla jsem ho takhle jen tak chovat a zimní oblečení jsem ještě neměla.
Znovu mi na mysli vytanul šátek, tentokrát s patřičným mrazením v zádech. Nic lepšího mě ale nenapadlo, tak jsem rádoby nenápadně šátek vytáhla a Fífu v rekordním čase navázala v duchu hesla když to bude rychlé, třeba mi to projde.
Fíla ani nepípl a okamžitě usnul. To mě tak odrovnalo, že jsem si musela udělat palačinky (panáka povoleného nemám) a pak jsem pochopila, co se mi můj malý profesor pokoušel sdělit. Na důvodech, proč věci děláme, záleží.
Nošení v šátku jsem chtěla praktikovat hlavně kvůli sobě a svému pohodlí a doufala jsem, že mě tak miminko v mých aktivitách příliš neomezí. Rozumem jsem si pak zdůvodnila, jak to pro Fífu bude úžasně nejlepší řešení. Fífa poznal, že se dopouštím sobectví a nošení zavrhl. Když jsem ho ale chtěla nosit kvůli němu, aby mu bylo teplo, rázem bylo všechno v pořádku.
Tak jsem zjistila, že být kontaktní rodič je hlavně o tom být nesobecký. Plnit potřeby dítěte a ne ty vaše, což se někdy špatně rozlišuje. Vždycky se můžu spolehnout, že mi s tím Fífa pomůže.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaše komentáře. Jsou pro mě velkou motivací psát dál :)