Jde inspirovat bez inspirace?

Důvodů k zpochybňování sebe sama je spousty. Zvlášť v posledním měsíci těhotenství, když si připadáte, že kromě ležení na gauči a konzumování obrovského množství jídla je pro vás všechno až moc namáhavé, a do toho vám vzadu v hlavě neodbytně pořvává optimistický hlásek: Za chvíli budeš mít DVĚ děti! Neměla bys ještě využít toho všeho VOLNÉHO ČASU, co teď máš?

Nebo když se už víc jak měsíc nedokážete přinutit k napsání nějakého článku na blog, protože máte na střídačku pocit, že při psaní nestíháte žít svůj děsně nabitý život, a dojem, že se ve vašem životě neděje nic, co by stálo za zmínku.

Nebo když si přečtete úžasně vtipné, moudré a inspirativní články od Krkavčí matky, dozvíte se o nových bojovkách Nevyléčitelné optimistky a propadnete pocitu, že nic podobného vy se svým nanicovatým psaním nikdy nedokážete.

Nebo když máte pocit, že tu knížku, co píšete už dva roky, nemáte šanci dotáhnout do takového stavu, aby si ji mohl přečíst i někdo jiný než nejbližší a shovívaví přátelé.

Začala jsem blogovat ze dvou důvodů. Chtěla jsem přinášet inspiraci do života matek na rodičovské. Chtěla jsem ukazovat, že žít podle svého srdce je, abych parafrázovala známé varování ministerstva zdravotnictví, prospěšné vám i vašemu okolí. A taky jsem chtěla pobavit a trochu rozptýlit tu známou rutinní šeď a izolaci rodičovské dovolené, která snad někdy sedla na každého, kdo je doma sám s malým dítětem.

Popravdě, nevím, jak moc se mi to daří. Někdy mám dojem, že jsem se svojí snahou o pružné a alternativní pohledy na svět asi tak zajímavá jako tři dny otevřená plechovka fazolí v lednici. Zvlášť, když se mi pod článkem o mém novém bydlišti strhne facebooková diskuze vedoucí k závěru, že všichni Romové jsou zdrojem zla, a kdo si myslí něco jiného, je zdrojem debility. Pro někoho je zjevně ta plechovka fazolí plesnivá, a ještě se mu vysmívá.

Jak už jsem jednou psala, problém bude nejspíš v očekávání. Podle mojí představy nejsem dost dobrá, když kromě péče o domácnost, sebe a dítě nedělám ještě něco jiného, co v ideálním případně strhne tisícové davy k nadšeným ovacím. 

V tomhle mi pomohl článek Krkavčí matky o důležitosti pekařů rohlíků. Nejsem tak sebestředná, abych si myslela, že jsem něco lepšího než prodavač v obchodě nebo popelář (ostatně, když žijete v Mostě, začnete si práce popelářů sakra vážit a vyhlížet den, kdy dají vaše nejbližší okolí zase do pořádku), takže věřím, že si dokážu najít něco uspokojujícího i na vyměňování (látkových) plen, které mě brzy čeká.

Co je krásnějšího než prostě být a poslouchat spokojené bublání vesmíru, abych si vypůjčila obrat od Krkavčí matky? 

Moje životní cíle a kréda se průběžně posouvají od „napsat písemku z matiky“ a „udělat stoj na hlavě“ k něčemu daleko méně hmatatelnému a jednoduššímu. 

Momentálně je to být ve středu proudu života, nechat se jím nést bez udávání směru a cítit u toho radost.

Sem na konec vždycky píšu nějaké otázky, které vás mají podnítit k diskuzi, ale stejně to málokdy funguje, tak s tímhle článkem naložte dle libosti. Ignorujte ho, komentujte, srdíčkujte. Já zůstanu u Těším se na příště.