Óda na věci, které nemám

To, že bychom měli být vděční za věci, co máme, je každému asi celkem jasné. Dost lidí, které znám, pravidelně děkují vesmíru/univerzu/bohu/dosaď-si-sem-cokoli za svou rodinu, pevné zdraví, pohodlný dům nebo aspoň byt, milujícího partnera a krásné děti, a když se nic z toho právě nekoná, tak poděkovat za uvařený oběd od babičky nikoho nezabije. Mě nedávno napadlo, že jsem krom těchto obvyklých věcí vděčná i za to, čeho se mi nedostává.

Dost věcí jsem dřív chtěla a básnila jsem o tom, jaké to bude, až je budu mít. Teď je nemám, a nejen že se nic hrozného nestalo, hádejte co, ono je to tak lepší. Dokonce jsem místo nich dostala víc než jsem se odvážila doufat.

Na svých procházkách s Fífou přímo čerpám potěšení z toho, že nemám dvojčata. Moc jsem si je přála, už jsem se viděla na procházce s tím velkým kočárkem, co vypadá jako minibus (a pravděpodobně i tolik váží), a jak budou vypadat roztomile ve stejných oblečkách, a jak je pojmenuji třeba Vladislav a Rostislav (aby se to rýmovalo).

Když odhlédneme od toho, že by mě takto pojmenovaní kluci nejspíš svázali a dovlekli na matriku k přejmenování, jakmile by se naučili chodit, postarat se o dvě malé děti současně bych nezvládla. Teprve v těhotenství jsem postupně začala zjišťovat, jakou cestou se v rodičovství chci ubírat, a učím se každým dnem. Jsem moc vděčná, že mám jen jedno miminko, a to ještě velice spolupracující a shovívavé.

Další, co mi chybí, je ctižádost. Asi to není věc, se kterou byste se za obvyklých okolností přišli pochlubit. Jenže právě její nedostatek mě přinutil skoncovat se studiem na dvou vysokých školách, kam jsem nikdy srdcem nezapadla.

I když to bylo těžké rozhodnutí a byly chvíle, kdy jsem si myslela, že skončím na pracáku a v lepším případě jako pracovnice na veřejných toaletách, mám teď roční pracovní zkušenost a taky vlastní rodinu. Na vejšce by se nic z tohoto nekonalo.

Vždycky jsem chtěla mít vlastní dům. Ani ne tak se zahradou jako spíš s bazénem, upraveným trávníkem, spoustou pokojů (a pokojem pro hosty) a ultramoderní kuchyní s krbem a pravou kožešinou před ním. Jako malá jsem si navrhla, jak ten dům bude vypadat, a ačkoli jsem postupem času přehodnotila nutnost vodního příkopu a toboganové skluzavky ze střechy, pořád jsem předpokládala, že až se vdám, budeme stavět.

Je možné, že to časem nastane, ovšem společné bydlení s babičkou a mými rodiči přineslo nečekaně mnoho výhod včetně té, že je pořád dost ochotných rukou, které vyvezou kočárek s Fífou na procházku (a ty bramborové placky od naší babi, ty teda válejí).

Když jdu teď s Fílou na procházku kolem své střední školy a potkávám ty známé profesory, kteří jsou překvapení, že nestuduju, bydlím u rodičů a mám dítě, nemám pocit, že by mi něco chybělo. Naopak. Teprve teď mám dojem, že se můj život ubírá správným směrem.

Ovšem jsou věci, které prostě mít chcete. Nedávno jsem si při pohledu na vývěsku městského úřadu s blaženým uspokojením uvědomila, že se koná zastupitelstvo, a já tam nemusím. Protože mám mateřskou dovolenou :).