Každý máme nějaké iluze. Ta moje se až donedávna týkala toho, že jsem člověk vcelku tolerantní k pravopisným chybám jiných lidí.
Dělala jsem přece korektorku v novinách, říkala jsem si. Přečetla jsem několik bakalářek a bohužel i množství komentářů ve skupinách na Facebooku a pod videi na Youtubu. Spravovala jsem facebookovou stránku městského úřadu. Co jsem mohla vidět, to už jsem viděla.
Mívala jsem pocit, že beru ohled na pocity jiných lidí. Když jsem opravovala články v novinách, s jejich autory jsem vždy mluvila klidným tichým hlasem jako na plachá zvířátka. Když jsem někomu odmítla opravit text, svedla jsem to taktně na nedostatek času.
Nesnížila jsem se k tomu, abych mu s výkřikem: „Je to celé špatně proboha!!!“ jeho práci hodila na hlavu. Jediné dvě věci, co mě mohly upozornit na mou pozvolnou přeměnu na jazykového fašistu, byla stránka Korektora, s jehož pocity jsem se často ztotožnila, a taky to, že jsem měla problém porozumět Opráskům sčeskí historje.
Pak jsem začala předávat práci svému nově nastupujícímu kolegovi před svým odchodem na mateřskou. Moje a teď jeho práce spočívá ve vytváření velkého množství textu denně, přičemž většina z toho se nakonec v nějaké formě uveřejní v tisku.
Nejdřív jsem zaznamenala trnutí zubů pokaždé, když jsem se podívala na nějaký článek, co ten chudák kluk napsal. Pak jsem s úžasem poslouchala svoje rádoby nenápadné poznámky typu: „A nechceš si to po sobě ještě jednou přečíst?“ „Určitě tam nevidíš nic špatného? Ani ve DRUHÉ VĚTĚ OD KONCE?!“
Nakonec jsem se ve chvílích naprostého zoufalství žíznivě vrhala k jeho počítači, když si právě odskočil na záchod, a se sadistickým uspokojením opravovala čárky a přestylizovala věty.
Je tak těžké nechat to být, fakt. Odhalila jsem, že si o sobě myslím, že mám patent na rozum a jen já vím, jak to má být správně napsané. Přitom bych ráda zdůraznila, že kolegovy „chyby“ spočívaly přinejhorším ve špatně umístěné čárce či velkém písmenu. Začala jsem svým jazykovým fašounstvím pohrdat a jako každý správný závislák jej tajit a děsit se odhalení a odsouzení společností.
Oči mi otevřel až článek od Lucie Koubek, takové netradiční korektorky, kterou obdivuji. Uvědomila jsem si, že se ke svým bližním nechci chovat s pohrdáním. A taky nechci dopadnout, jako tady píšou na Čili Chili :).
Omlouvám se kolegovi a těším se na příště.
Vaše Felklice
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaše komentáře. Jsou pro mě velkou motivací psát dál :)